DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Po násilném připojení Rakouska k Německu uspořádal Sokol v červnu 1938 v sále Mutualité velké shromáždění, aby upozornil francouzskou veřejnost na nebezpečí hrozící Československu. Bylo rozesláno 25 000 pozvánek a shromáždění se zúčastnilo přes 3 000 lidí, mnozí se ani do sálu nevešli. Jedna z prvních soukromých rádiových stanic "Radio-Cité" vysílala jeho průběh.

Desátého všesokolského sletu v Praze v červenci 1938 se pařížští sokolové zúčastnili ve velkém počtu. Po návratu zorganizoval náčelník Karel Tichý vojenský výcvik, aby připravil muže k válce, kdyby Československo bylo napadeno.

Po okupaci Československa 15.března 1939 se konala nová manifestační schůze pařížského Sokola v sále Pleyel, bylo přítomno 2 000 pozvaných. Pozemek v Gournay v této době sloužil jako tábor pro Čechoslováky, kteří uprchli z vlasti a chtěli se dostat do Anglie. Sokolové předvedli v Paříži divadelní hru Edmonda Konráda "Svět, kde se žebrá ", režíroval ji a v hlavní roli vystoupil známý herec Národního divadla v Praze Hugo Haas.

Telegram zaslaný z Londýna pařížskému Sokolu 21. září 1939 :

"Drazí bratři, ve chvíli, kdy opět vstupujete do boje za osvobození naší vlasti, vzpomínám našich srdečných styků během světové války 1914 - 1918. Tehdy první dobrovolníci vzešli z Vašich řad a Vy jste první zahájili velký odboj ve Francii. Dnes nesete znovu sokolský prapor v čele ostatních. Děkuji Vám a přeji konečný úspěch. Zvítězíme, jako jsme zvítězili v roce 1918.

Dr Edvard Beneš" 

Po vyhlášení války se pařížští sokolové po vzoru svých předchůdců hlásili jako dobrovolníci a spolu s dalšími Čechy a Slováky byli soustředěni k vojenskému výcviku v městě Agde. Ve volném čase cvičili s místními gymnasty a 7. ledna 1940 se zúčastnili tělocvičné slavnosti v Sète. Dva pěší české a slovenské pluky byly odeslány 6. června na frontu k řece Marně, ale Němci už byli na místě a proto byl ihned vydán rozkaz k ústupu. Někteří českoslovenští vojáci padli do zajetí, jiní se dostali do Paříže a z těch, kteří se vrátili do Agde, odjelo hodně do Anglie. Josef Moc, bývalý náčelník Sokola Paříž, byl smrtelně raněn u mostu přes řeku Cher, když kryl ústup své jednotky. Dalších patnáct členů Sokola padlo v letech 1939-1945.

Brzo po obsazení Paříže Němci v červenci 1940 byl bratr František Fiedler zatčen třemi gestapáky. Po dobu pěti měsíců byl vyslýchán ve vězení "La Santé" hitlerovským důstojníkem z Prahy. Měl se zodpovídat za své nedávné protiválečné a protinacistické články, podepisované "Fiedler kontra Hitler". Nakonec byl propuštěn s doporučením, aby se do ničeho nezaplétal. To ho ovšem špatně znali.

Hned v roce 1941 založil F.Fiedler s dalšími sokoly a se svými známými veterány ze španělské interbrigády "Výbor československého odboje ve Francii" a byl zvolen jeho předsedou. Mezi členy výboru byl i bývalý jednatel Sokola Jiří Špánek. Schůzky se konaly nejprve na sokolské louce v Gournay, později na různých místech v Paříži. Odboje se aktivně účastnily i ženy. Obstarávaly falešné potravinové lístky nebo jiné dokumenty a ve svých nákupních taškách roznášely letáky. Výbor udržoval spojení s francouzským odbojem a když jeho spojka požádala Jana Lukeše, aby se ujal dvou parašutistů, ihned souhlasil, přestože to bylo velké riziko. Jednoho ze dvou parašutistů, kteří se brzo objevili, všichni znali. Byl jím náčelník jednoty Karel Tichý. Nedlouho po jeho příchodu vtrhlo gestapo k Janu Lukešovi, ale nenašli u něho nic podezřelého. Anglických parašutistických bot uprostřed předsíně si na štěstí nevšimli.

Koncem července 1944 byl zadržen polský dezertér z německé armády, u kterého policie našla adresu Františka Fiedlera. Čtyři francouzští spolupracovníci gestapa ho přišli ihned zatknout a zabavili u něho letáky, připravené k roznášení. Byt byl pod neustálým dozorem, a tak se policii podařilo zavřít celou odbojovou skupinu. Nepředali je ihned gestapu, jak to měli nařízeno, ale protahovali vyšetřování a po měsíci vězení, tři dny před osvobozením Paříže generálem Leclercem, dali zajatcům najevo, že budou potřebovat alibi a všechny propustili. Šťastní odbojáři, kteří unikli pravděpodobné popravě, šli ihned obsadit Masarykův dům v ulici Bonaparte, bývalé sídlo České kolonie a budovu Československého vyslanectví v ulici Charles Floquet.

Někteří členové Sokola, jako na příklad Eduard Holeček, byli členy FFI (Francouzských ozbrojených sil domácího odboje). Další sokolští odbojáři měli podobné zážitky, ale organizace byla z bezpečnostních důvodů velmi utajovaná a je obtížné vysledovat osudy všech jednotlivců. Novinář a historik pařížského Sokola V.V.Crkal alias Darras byl členem francouzského odboje, byl mučen gestapem a poslán do koncentračního tábora, odkud se vrátil psychicky zničen a zemřel v psychiatrické léčebně v Československu.

Ani pro ostatní sokoly, kteří zůstali v Paříži, nebyla situace růžová. Museli snášet okupaci jako všichni Francouzi, ale jejich postavení bylo složitější. Sokol byl zakázán, Češi byli považováni za občany Protektorátu Čechy a Morava a přitom se angažovali jako dobrovolníci ve francouzské armádě. Z tohoto důvodu se snažili neupoutat na sebe pozornost okupantů, nepořádali schůze, ani žádnou skupinovou činnost a doufali, že všechno dobře dopadne.

Přesto ale někteří, zvláště mladí, jezdili dále pravidelně na pozemek v Gournay sur Marne, často proti vůli rodičů. Byli vytrvalí a jejich kamarádství se utužovalo určitým rizikem, které podstupovali, německý zátah nebyl nikdy vyloučen. Svou přítomností a sokolskými zkušenostmi jim pomáhal i jeden z dospělých, nadšený sokol Olda Slabý.

Když přišla zima, chodili někteří z nich v neděli s míčem a sítí do lesa ve Vincennes a hráli tam volejbal. Scházeli se i v těch těžkých dobách.

Po osvobození v létě 1944 se několik mladých sokolů ve vlasteneckém nadšení přihlásilo do armády. Odjeli do Anglie, kde byli přiděleni ke známé 1. obrněné brigádě, zdálo se jim to přirozené. Kromě jiných bojů se zúčastnili i osvobození Československa, některým z nich bylo sotva 19 let. Leo Vlach, Ferda Klaus a André Klement byli jedni z nich.